Nejsem tím, kým mám být

5. října 2018 v 23:26 | Malej pražskej rumík |  Téma týdne
Najít sám sebe a pochopit sám sebe je pro mě hrozně důležítá věc. Měli bychom pochopit sami sebe, svojí ososbnost, svoje chování a svoje pocity. Ale to není lehká cesta.

S tímhle tématem jsem se prala vlastně celé dětství a dospívání, vždycky jsem měla nějaké kamarády a víceméně jsem nebývala žádný ,,outsider", ale přesto jsem docela často měla pocit, že někam vlatně nezapadám. Nechápala jsem, proč se v jednom kolektivu cítím uvolněně a pohodově, a v jiném jsem si zase připadala nesvá. Fajn, asi mi ty lidi prostě nesedli, řekla jsem si tenkrát, protože to se přece stává. Ale když se ta moje nejistota několikrát opakovala, začala jsem o tom přemýšlet. Proč moje kamarádka nemá problém bavit se s kýmkoliv, a já ano? Proč mi sedne jenom někdo? Proč si často připadám v konverzaci zbytečná a proč mě často nikdo neposlouchá? Proč něco musím říct pětkrát, než si ostatní všimnou, že mluvím? Proč mě nebaví témata, o kterých se spolužáci baví? Začala jsem vidět problém v sobě a chtěla jsem se tak nějak ,,přenastavit". Chtěla jsem úplně změnit mojí povahu a být taková jaká chci být. A ono to vlastně docela šlo, ale jen prvních pár týdnů, protože jsem se musela neskutečně přemáhat, abych v sobě našla vlastnosti, které chci mít a naopak potlačila ty, které nemám ráda. Ano, najednou jsem si sedla s každým, protože jsem se dokázala dostat na jejich vlnu, jenže když jsem po dlouhém dni přišla domů, byla jsem unavená, a nebylo to z náročného dne, ale z toho, jak jsem se usilovně snažila stát se jiným člověkem. Tahle snaha skončila abslutně vypnutou fází. Byla to fáze takové psychické únavy a neustálého přemýšlení, co mám se sebou dělat. Ne že bych spadla do velkých depresí, zas tak moc jsem to nevnímala, možná to bylo tím, že jsem ještě byla ve věku, kdy jsem méně přemýšlela, ale spíš mě zajímalo, v čem je ten problém.

Možná že teď v tomto věku bych to prožívala více, kdo ví. A pak přišlo léto, a já měla najednou spoustu času si tedy konečně promyset, kdo vlastně jsem a jaká chci být. A vykašlala jsem se na to. Rozhodla jsem se, že nebudu přemýšlet a trápit se nad tím, jaká bych chtěla být a jak bych se měla chovat, aby mě lidi měli rádi a rozumněla jsem si s nimi. Kdo má být můj kamarád nebo přítel, musí mít přece rád toho člověka, který je vevnnitř, protože já jsem nějaká, a nedokážu ze sebe roky dělat jiného člověka. Na světě jsou přece mnohem horší věci, a tak jsem přestala řešit svojí povahu a věřte mi nebo ne, ale ono to všechno najednou přišlo samo. Přestala jsem se úplně přemáhat, hlídat a snažit být někdo jiný. Ulevilo se mi, nastavila jsem se do pohody a začala se konečně cítit fajn a tak nějak ve své mysli,všechny myšlenky a pocity se uklidnily a zapadly do sebe, snad chápete co tím chci říct.

A podle mě si tímhle vším musí částečně projít většina z nás. Někomu tohle celé uvědomění si může trvat den, a někomu třeba několik let. Lidé, co zažili něo podobného třeba také v pubertě, mě snad pochopí, protože zrovna toto téma se mi docela težko vysvětluje a popisuje, tak doufám, že se mi to alespoň trochu povedlo.

Děkuju vám moc za přečtení!
Malej pražskej rumík
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 6. října 2018 v 8:14 | Reagovat

Také si  myslím, že takovéhle období má každý. Sama jsem se vždycky chtěla okolí zavděčit skoro až patologicky, někdy jsem i falešně pískala. Moc jsem stála o to, aby mě všichni měli rádi. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že to není možný.

2 malejprazskejrumik malejprazskejrumik | Web | 6. října 2018 v 11:33 | Reagovat

[1]: tak to jsem ráda, že to někdo cítí stejně:) asi si touhle fází musí projít opravdu každý.

3 Marčélla Marčélla | E-mail | Web | 6. října 2018 v 13:50 | Reagovat

Je fajn, když se člověk přijme takový jaký je.
I já si toto zažila a ještě někdy zažívám. Nejlepší je když se s tím člověk tak nějak smíří, nebo prostě nad tím mávne rukou. Nic od nikoho neočekává a potom přijdou nečekané situace, aneb zázraky se dějí. :-)

4 Eileen Eileen | E-mail | Web | 6. října 2018 v 18:44 | Reagovat

Také si myslím, že dělat ze sebe někoho, kdo nejsi, rozhodně k ničemu nevede, a jak jsi napsala, akorát to člověka psychicky zmáhá. Člověk nemůže být v ustavičném předstírání šťastný. Moc hezky napsaný článek.

5 malejprazskejrumik malejprazskejrumik | Web | 6. října 2018 v 21:44 | Reagovat

[3]: O tom to je, přijmout sám sebe. Pro někoho to není lehká cesta, ale vyplatí se.

[4]: Děkuji moc :)i ty jsi to krásně shrnula v pár větách a nemůžu nic jiného než jen souhlasit. :)

6 Platan Platan | E-mail | Web | 7. října 2018 v 16:42 | Reagovat

Máš rozkošnú prezývku Rumík :-D Ono sa to zrejme volá dospievanie. Dospelý človek by už mal vedieť načom je sám so sebou. Napriek tomu, ale mám pocit, že kopec "dospelých" to ešte ani netuší. Žiaľ.

7 Janinka Janinka | E-mail | Web | 7. října 2018 v 17:02 | Reagovat

Mám v práci kolegyni, která je taky "neviditelná". Často se mi stává, že kolem ní projdu a vůbec si jí nevšimnu, až když mě pozdraví a já se za ní otočím. U ostatních lidí se mi taková věc nestává, nevím, čím to je, je mi to hloupé, ale já ji prostě nevidím...

8 Mánička Mánička | E-mail | Web | 11. října 2018 v 11:31 | Reagovat

Nic přidat!

9 Intuice Intuice | E-mail | Web | 15. října 2018 v 9:05 | Reagovat

Každé věkové období má své. A v každém se přemýšlím - kým jsem a kým bych měla být. A výsledky se různí. Já už teď nepřemýšlím, kým bych měla být, ale jsem ráda s vlastní kůží na trhu a ostatní ať mne berou, jaká jsem. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama