Říjen 2018

Nejsem tím, kým mám být

5. října 2018 v 23:26 | Malej pražskej rumík |  Téma týdne
Najít sám sebe a pochopit sám sebe je pro mě hrozně důležítá věc. Měli bychom pochopit sami sebe, svojí ososbnost, svoje chování a svoje pocity. Ale to není lehká cesta.

S tímhle tématem jsem se prala vlastně celé dětství a dospívání, vždycky jsem měla nějaké kamarády a víceméně jsem nebývala žádný ,,outsider", ale přesto jsem docela často měla pocit, že někam vlatně nezapadám. Nechápala jsem, proč se v jednom kolektivu cítím uvolněně a pohodově, a v jiném jsem si zase připadala nesvá. Fajn, asi mi ty lidi prostě nesedli, řekla jsem si tenkrát, protože to se přece stává. Ale když se ta moje nejistota několikrát opakovala, začala jsem o tom přemýšlet. Proč moje kamarádka nemá problém bavit se s kýmkoliv, a já ano? Proč mi sedne jenom někdo? Proč si často připadám v konverzaci zbytečná a proč mě často nikdo neposlouchá? Proč něco musím říct pětkrát, než si ostatní všimnou, že mluvím? Proč mě nebaví témata, o kterých se spolužáci baví? Začala jsem vidět problém v sobě a chtěla jsem se tak nějak ,,přenastavit". Chtěla jsem úplně změnit mojí povahu a být taková jaká chci být. A ono to vlastně docela šlo, ale jen prvních pár týdnů, protože jsem se musela neskutečně přemáhat, abych v sobě našla vlastnosti, které chci mít a naopak potlačila ty, které nemám ráda. Ano, najednou jsem si sedla s každým, protože jsem se dokázala dostat na jejich vlnu, jenže když jsem po dlouhém dni přišla domů, byla jsem unavená, a nebylo to z náročného dne, ale z toho, jak jsem se usilovně snažila stát se jiným člověkem. Tahle snaha skončila abslutně vypnutou fází. Byla to fáze takové psychické únavy a neustálého přemýšlení, co mám se sebou dělat. Ne že bych spadla do velkých depresí, zas tak moc jsem to nevnímala, možná to bylo tím, že jsem ještě byla ve věku, kdy jsem méně přemýšlela, ale spíš mě zajímalo, v čem je ten problém.

Možná že teď v tomto věku bych to prožívala více, kdo ví. A pak přišlo léto, a já měla najednou spoustu času si tedy konečně promyset, kdo vlastně jsem a jaká chci být. A vykašlala jsem se na to. Rozhodla jsem se, že nebudu přemýšlet a trápit se nad tím, jaká bych chtěla být a jak bych se měla chovat, aby mě lidi měli rádi a rozumněla jsem si s nimi. Kdo má být můj kamarád nebo přítel, musí mít přece rád toho člověka, který je vevnnitř, protože já jsem nějaká, a nedokážu ze sebe roky dělat jiného člověka. Na světě jsou přece mnohem horší věci, a tak jsem přestala řešit svojí povahu a věřte mi nebo ne, ale ono to všechno najednou přišlo samo. Přestala jsem se úplně přemáhat, hlídat a snažit být někdo jiný. Ulevilo se mi, nastavila jsem se do pohody a začala se konečně cítit fajn a tak nějak ve své mysli,všechny myšlenky a pocity se uklidnily a zapadly do sebe, snad chápete co tím chci říct.

A podle mě si tímhle vším musí částečně projít většina z nás. Někomu tohle celé uvědomění si může trvat den, a někomu třeba několik let. Lidé, co zažili něo podobného třeba také v pubertě, mě snad pochopí, protože zrovna toto téma se mi docela težko vysvětluje a popisuje, tak doufám, že se mi to alespoň trochu povedlo.

Děkuju vám moc za přečtení!
Malej pražskej rumík

Introverti a extroverti

5. října 2018 v 15:43 | Malej pražskej rumík |  Psychologie
Každý jsme nějaký, každý jsme nějaká osobnost, a já už se delší dobu zajímám o psychologii. Na úvod bych měla a chtěla říct, že nejsem vystudovaný psycholog, ale psychologie je prozatím můj velký koníček. Proto bych chtěla upozornit, že vše co tady o psychologii budu psát, je čistě z mojí hlavy a z načtených knížek/ nebo nakoukaných videií a berte to s menší rezervou.
Dnes bych chtěla napsat něco málo o introvertech a extrovertech. Myslím, že nemusím vysvětlovat jaký je mezi nimi rozdíl, a že všichni vědí, o jakém tématu mluvíme. Pokud by si přece jen někdo nebyl jistý, tak:

Extroverze a introverze jsou v podstatě dva základní/nejzákladnější typy povahy a osobnosti.

Extroverti (tzn.já) jsou lidé, kteří čerpají energii z okolního, venkovního světa. Hodně mluvíme, jsme rádi ve společnosti, prý nejdříve jednáme než myslíme. A jak jsem se konečně dočetla, tak nás vyčerpává klid. (Jakoby někdo psal o mně,haha). V knihách i na wikipedii se píše, že tvoříme většinu populace.

Introverti jsou naopak lidé, kteří berou energii ze svých vnitřních pocitů, ze svého světa. Tolik nemluví, a než promluví,tak si to rozmyslí, čili dělají pravý opak a prvně přemýšlí a potom mluví, což se dle mého názoru někdy vyplatí. Přemíra společnosti je může vyčerpat.

To by byla taková menší definice obou pojmů. Samozřejmě, že typy lidské osobnosti nemůžeme dělit jen na extrovety a introverty, ale o tom někdy příště.
Všude jsem se dočetla, že extrovertů je více. Mně to ale tak vůbec nepřijde. Buď mám okolo sebe shodou náhod hodně introvertů nebo nevím, ale vetšina z mého okolí jsou prostě introverti.

Často mi přijde, že na introverty se nahlíží jako na podivíny. Jako na lidi, kteří absolutně nemluví, mají svůj svět a odmítají okolí. To ale není pravda! Z vlastní zkušenosti vím, že introvert není člověk zalezlý doma s deseti kočkami a knížkami, jak si něktěří lidé ještě pořád myslí. Moje introvertní kamarádka má hodně kamarádů, známých, s kterými ráda tráví čas, a přesto je docela silný introvert.

To že je člověk introvert nebo extrovert ještě neznamená, že bychom je měli někam škatulkovat. Pojem extrovert zase neznamnená, že moc mluví a málo přemýšlí, nebo že je lehkomyslný. Nemůžeme všechny házet do jednoho pytle, nemůžeme říct, že existují jen dva základní typy osobnosti, toto je řečené s hodně velkou nadsázkou, ale je to jako byste rozdělili jablka na červená a zelená. Obě chutnají dobře, ale červené jablko nemusí být vždy jen červené a jednu část může mít zelenou. Asi chápete kam tím mířím- člověk není jen extrovert nebo introvert, člověk může být i něco mezi, tzn. může mít znaky jak introverta, tak extroverta. Odborně se tento člověk nazývá ambivert, neboli osoba, která je tak nějak mezi extraverzí a introverzí. V jednom článku jsem se dokonce dočetla, že většina z nás jsou skutečně ambiverti, a extrovertů a introvertů je jen menšina. Kdo ví, mám pocit, že ani na tomto se ještě vědci neshodli. Dle mého názoru je velká škoda, že se o ambviertech málo mluví a skoro se o tomto třetím typu neví.

Podle psychologa Carola Dwecka bychom ale neměli mysl k našemu osobnostnímu typu přílíš upírat, z toho důvodu, že pokud si někdo zafixuje, že je silný introvert, může se tak pak začít chovat, i když třeba úplný introvert není. Tento člověk pak například ,,vyhledává" introvertní situace a výhýbá se společnosti, protože je přece introvert a neudělalo by mu to dobře. Podle odborníků tedy nepotřebujeme tolik znát sami sebe, jako spíše dobře chápat a rozpoznávat situace, které jsou nám příjemné a které naopak ne.

Na závěr bych řekla, že si nemusíte lámat hlavu s tím, jestli jste introvert, extrovert nebo ambviert, pokud vás to někde extrémně neomezuje. Každý jsme jiný, a proto si nedělejte starosti s tím, když vám někdo dá nálepku ,,introvert" nebo jiné, protože ani jeden z těchto typů není horší nebo lepší, a každý má své plusy a mínusy.

Mějte se krásně!

Malej pražskej rumík