Stres

18. listopadu 2018 v 11:59 | Malej pražskej rumík |  Všehosměs

Pravděpodobně si každý pod pojmem stres představí něco jiného, to je ale naprosto normální. Stres můžeme zažívat v práci, ve škole, ale i ve své rodině a mezi příbuznými. Jelikož stres neznamená jen nepříjemný pocit, ale i spousta následků na zdravotním a psychickém stavu, ráda bych proto tento problém s vámi dnes probrala.

Stres je vlastně reakce organismu na mimořádné podmínky, obranná reakce, která má náš organismus naopak chránit před poškozením, nebo i smrtí.
Jenže pokud máme stresu mnoho, a nevyhne se nám ani v ne tolik mimořádných podmínkách, může mít naopak velmi špatné důsledky na naše tělo. Co tedy dělat, abychom ho zmírnili nebo se mu úplně vyhnuli? Chtěla bych vám také předat nějaké moje zkušenosti, co mi pomohlo, a jak jsem stres zvládla já.

Asi největší procento lidí zažívá stres v práci, nebo ve škole. Bojí se, že nestihnou důležité uzávěrky, bojí se ztráty zaměstnání, svého šéfa, mohla bych jmenovat do nekonečna. Ve škole je to podobné, studenti se bojí špatných známek, blížících se testů, rodičáku a podobně. Překvapuje mě, kolik lidí stále bere stres na lehkou váhou. Často jsem se setkala s rodiči, kteří absolutně nechápali jak je možné, že jsou jejich děti vynervované ze školy, vždyť přece nikde nepracují a nemají ke stresu žádný důvod. To je, dle mého názoru, velký omyl. Stejně jako se zaměstnaní lidé bojí například ztráty zaměstnání a následného nedostatku peněz, studenti se také bojí, že nezvládnou školu dodělat, tím pádem skončí bez práce a na ulici. Tyto dva případy jsou velmi podobné, nemyslíte?

Určitě každý z nás někdy nějaký stres zažil. Není to nic příjemného, proto pokud vás stres trápí dlouhodobě, měli byste s tím něco dělat. Za stresem stojí spousta vážných, ba i smrtelných nemocí. Tak například deprese, srdeční choroby, zažívací problémy a mnoho dalších.

Jak se tedy stresu zbavit? Moje babička vždy říkávala: ,,Když nejde o život, jde o hovno." Měla pravdu, ale já jsem se touto větou bohužel uklidnit nedokázala. Nakonec jsem přece jen našla nějaké způsoby, jak se se stresujícími situacemi vyrovnat.

1.HUDBA
Hudba vám může velmi pomoct, pokud se cítíte vynervovaní. Samozřejme jen hudba stačit nebude, ale když si pustíte svojí oblíbenou muziku, mělo by se vám udělat o trochu lépe.

2. PLÁNUJTE ČAS
Když si naplánujete dostatek času na vaše úkoly a povinnosti, zmírníte tím alespoň stres z toho, že nic nestíháte. Pokud se například musíte učit na důležitou písemku, ze které jste velmi nervózní, rozplánujte si učivo. Jó, to píšou všude, říkáte si. Ale věřte mi, ono to pomůže. Když se učíte na poslední chvíli, stresuje vás totiž nejen písemka samotná, ale i to, že nestíháte. A podobně je to se všemi úkoly a povinnostmi.

3. POHYB
Nejenže je velmi zdravý pro tělo, dokáže i uklidnit vaši mysl. Na střední škole jsem závodně tančila, a tréninkům jsem se nevyhýbala ani před důležitými testy. Proč? Protože místo dalšího biflování, které už můj mozek nezvládal, jsem si u tance krásně vyčistila hlavu. Tím, že jsem se musela soustředit na taneční kroky a správné dýchání, jsem na stres ze školy vždy alespoň na chvíli zapomněla.

4. POZOR NA ŽALUDEK
Občas, když jste opravdu vystresovaní, určitě zapomínáte pravidelně a dobře jíst. Nebyla jsem jiná. Při učení na jednu velmi důležitou písemku jsem za den snědla třeba jedny hranolky z mekáče a konec. Teď, když po sobě tyto řádky čtu, bych si nafackovala. V tu dobu jsem na nic neměla chuť a neustále se jen učila a stresovala, co by kdyby. Můj žaludek se z tohoto stresu vzpamatovával nejméňe týden, kdy jsem musela začínat ,,normálně" jíst velmi pomalu, a po každém jídle jsem mívala velmi nepříjemné pocity v žaludku. Proto prosím, i když jste vystresovaní, snažte se jíst, a určitě si dopřejte alespoň jedno teplé jídlo denně.

5. POHYB PŘED DÚLEŽITYMM JEDNÁNÍM
Jestliže vás čeká důležité jednání, prezentace, písemka, co já vím, zkuste si na chvíli zaskákat. Zní to šíleně, ale tuto prakttiku jsem si ozkoušela v praxi a překvapivě mě docela uklidnila. Před testem jsem si vždy na minutu obyčejně zaskákala, a hned se cítila lépe. Určitě jste si všimli, že i vrcholoví sportovci si před výkonem párkrát poskočí, tak na tom zřejmě něco bude, ne?:)


Snad jsem vám alespoň trochu pomohla a třeba se teď na stres budete také dívat jinak.

Pokud by vás toto téma více zajímalo, určitě ráda napíšu další článek.

Zatím se mějte krásně a žádný stres!

Malej pražskej rumík
 

Nejsem tím, kým mám být

5. října 2018 v 23:26 | Malej pražskej rumík |  Téma týdne
Najít sám sebe a pochopit sám sebe je pro mě hrozně důležítá věc. Měli bychom pochopit sami sebe, svojí ososbnost, svoje chování a svoje pocity. Ale to není lehká cesta.

S tímhle tématem jsem se prala vlastně celé dětství a dospívání, vždycky jsem měla nějaké kamarády a víceméně jsem nebývala žádný ,,outsider", ale přesto jsem docela často měla pocit, že někam vlatně nezapadám. Nechápala jsem, proč se v jednom kolektivu cítím uvolněně a pohodově, a v jiném jsem si zase připadala nesvá. Fajn, asi mi ty lidi prostě nesedli, řekla jsem si tenkrát, protože to se přece stává. Ale když se ta moje nejistota několikrát opakovala, začala jsem o tom přemýšlet. Proč moje kamarádka nemá problém bavit se s kýmkoliv, a já ano? Proč mi sedne jenom někdo? Proč si často připadám v konverzaci zbytečná a proč mě často nikdo neposlouchá? Proč něco musím říct pětkrát, než si ostatní všimnou, že mluvím? Proč mě nebaví témata, o kterých se spolužáci baví? Začala jsem vidět problém v sobě a chtěla jsem se tak nějak ,,přenastavit". Chtěla jsem úplně změnit mojí povahu a být taková jaká chci být. A ono to vlastně docela šlo, ale jen prvních pár týdnů, protože jsem se musela neskutečně přemáhat, abych v sobě našla vlastnosti, které chci mít a naopak potlačila ty, které nemám ráda. Ano, najednou jsem si sedla s každým, protože jsem se dokázala dostat na jejich vlnu, jenže když jsem po dlouhém dni přišla domů, byla jsem unavená, a nebylo to z náročného dne, ale z toho, jak jsem se usilovně snažila stát se jiným člověkem. Tahle snaha skončila abslutně vypnutou fází. Byla to fáze takové psychické únavy a neustálého přemýšlení, co mám se sebou dělat. Ne že bych spadla do velkých depresí, zas tak moc jsem to nevnímala, možná to bylo tím, že jsem ještě byla ve věku, kdy jsem méně přemýšlela, ale spíš mě zajímalo, v čem je ten problém.

Možná že teď v tomto věku bych to prožívala více, kdo ví. A pak přišlo léto, a já měla najednou spoustu času si tedy konečně promyset, kdo vlastně jsem a jaká chci být. A vykašlala jsem se na to. Rozhodla jsem se, že nebudu přemýšlet a trápit se nad tím, jaká bych chtěla být a jak bych se měla chovat, aby mě lidi měli rádi a rozumněla jsem si s nimi. Kdo má být můj kamarád nebo přítel, musí mít přece rád toho člověka, který je vevnnitř, protože já jsem nějaká, a nedokážu ze sebe roky dělat jiného člověka. Na světě jsou přece mnohem horší věci, a tak jsem přestala řešit svojí povahu a věřte mi nebo ne, ale ono to všechno najednou přišlo samo. Přestala jsem se úplně přemáhat, hlídat a snažit být někdo jiný. Ulevilo se mi, nastavila jsem se do pohody a začala se konečně cítit fajn a tak nějak ve své mysli,všechny myšlenky a pocity se uklidnily a zapadly do sebe, snad chápete co tím chci říct.

A podle mě si tímhle vším musí částečně projít většina z nás. Někomu tohle celé uvědomění si může trvat den, a někomu třeba několik let. Lidé, co zažili něo podobného třeba také v pubertě, mě snad pochopí, protože zrovna toto téma se mi docela težko vysvětluje a popisuje, tak doufám, že se mi to alespoň trochu povedlo.

Děkuju vám moc za přečtení!
Malej pražskej rumík

Introverti a extroverti

5. října 2018 v 15:43 | Malej pražskej rumík |  Psychologie
Každý jsme nějaký, každý jsme nějaká osobnost, a já už se delší dobu zajímám o psychologii. Na úvod bych měla a chtěla říct, že nejsem vystudovaný psycholog, ale psychologie je prozatím můj velký koníček. Proto bych chtěla upozornit, že vše co tady o psychologii budu psát, je čistě z mojí hlavy a z načtených knížek/ nebo nakoukaných videií a berte to s menší rezervou.
Dnes bych chtěla napsat něco málo o introvertech a extrovertech. Myslím, že nemusím vysvětlovat jaký je mezi nimi rozdíl, a že všichni vědí, o jakém tématu mluvíme. Pokud by si přece jen někdo nebyl jistý, tak:

Extroverze a introverze jsou v podstatě dva základní/nejzákladnější typy povahy a osobnosti.

Extroverti (tzn.já) jsou lidé, kteří čerpají energii z okolního, venkovního světa. Hodně mluvíme, jsme rádi ve společnosti, prý nejdříve jednáme než myslíme. A jak jsem se konečně dočetla, tak nás vyčerpává klid. (Jakoby někdo psal o mně,haha). V knihách i na wikipedii se píše, že tvoříme většinu populace.

Introverti jsou naopak lidé, kteří berou energii ze svých vnitřních pocitů, ze svého světa. Tolik nemluví, a než promluví,tak si to rozmyslí, čili dělají pravý opak a prvně přemýšlí a potom mluví, což se dle mého názoru někdy vyplatí. Přemíra společnosti je může vyčerpat.

To by byla taková menší definice obou pojmů. Samozřejmě, že typy lidské osobnosti nemůžeme dělit jen na extrovety a introverty, ale o tom někdy příště.
Všude jsem se dočetla, že extrovertů je více. Mně to ale tak vůbec nepřijde. Buď mám okolo sebe shodou náhod hodně introvertů nebo nevím, ale vetšina z mého okolí jsou prostě introverti.

Často mi přijde, že na introverty se nahlíží jako na podivíny. Jako na lidi, kteří absolutně nemluví, mají svůj svět a odmítají okolí. To ale není pravda! Z vlastní zkušenosti vím, že introvert není člověk zalezlý doma s deseti kočkami a knížkami, jak si něktěří lidé ještě pořád myslí. Moje introvertní kamarádka má hodně kamarádů, známých, s kterými ráda tráví čas, a přesto je docela silný introvert.

To že je člověk introvert nebo extrovert ještě neznamená, že bychom je měli někam škatulkovat. Pojem extrovert zase neznamnená, že moc mluví a málo přemýšlí, nebo že je lehkomyslný. Nemůžeme všechny házet do jednoho pytle, nemůžeme říct, že existují jen dva základní typy osobnosti, toto je řečené s hodně velkou nadsázkou, ale je to jako byste rozdělili jablka na červená a zelená. Obě chutnají dobře, ale červené jablko nemusí být vždy jen červené a jednu část může mít zelenou. Asi chápete kam tím mířím- člověk není jen extrovert nebo introvert, člověk může být i něco mezi, tzn. může mít znaky jak introverta, tak extroverta. Odborně se tento člověk nazývá ambivert, neboli osoba, která je tak nějak mezi extraverzí a introverzí. V jednom článku jsem se dokonce dočetla, že většina z nás jsou skutečně ambiverti, a extrovertů a introvertů je jen menšina. Kdo ví, mám pocit, že ani na tomto se ještě vědci neshodli. Dle mého názoru je velká škoda, že se o ambviertech málo mluví a skoro se o tomto třetím typu neví.

Podle psychologa Carola Dwecka bychom ale neměli mysl k našemu osobnostnímu typu přílíš upírat, z toho důvodu, že pokud si někdo zafixuje, že je silný introvert, může se tak pak začít chovat, i když třeba úplný introvert není. Tento člověk pak například ,,vyhledává" introvertní situace a výhýbá se společnosti, protože je přece introvert a neudělalo by mu to dobře. Podle odborníků tedy nepotřebujeme tolik znát sami sebe, jako spíše dobře chápat a rozpoznávat situace, které jsou nám příjemné a které naopak ne.

Na závěr bych řekla, že si nemusíte lámat hlavu s tím, jestli jste introvert, extrovert nebo ambviert, pokud vás to někde extrémně neomezuje. Každý jsme jiný, a proto si nedělejte starosti s tím, když vám někdo dá nálepku ,,introvert" nebo jiné, protože ani jeden z těchto typů není horší nebo lepší, a každý má své plusy a mínusy.

Mějte se krásně!

Malej pražskej rumík
 


Jak si zpříjemnit ráno

30. září 2018 v 7:00 | Malej pražskej rumík |  Všehosměs
Ráno-začátek dne, start před školou, prací a dalšími činostmi. Pro začátek tohoto článku bych chtěla ujasnit, že dnes si budeme psát o tom, jak si udělat hezké ráno v pracovním týdnu, kdy se chystáme do školy nebo do práce. Částečně se také pokusím popsat jak vypadá moje ráno, co dělám já a co mi pomáhá a nepomáhá, a jak si hezky nastartovat den.

1.BUDÍK

Začla bych asi takovým menším typem- nedávejte si jako vyzváněcí tón vaší oblíbenou písničku. To je něco příšerného, co jsem jednou udělala a už nikdy neudělám. Ta písnička se vám pochopitelně hrozně zhnusí. U mně to ani tak nebylo tím, že signalizovala vstávání, ale spíš tím, že jsem jí slyšela každý den, vlastně několikrát, protože mám každé ráno budíky minimálně tři. Všude na internetu psali, jak je super vstávat za zvuků vaší oblíbené hudby, ale mně je opravdu jedno, co tam na budíku hraje, ale vadí mi spíš to, že to vůbec zvoní.

2.CVIČENÍ? BLÁZNE...

Nejsem žádná fitness žena, chodím třikrát týdně na taneční tréninky, a tím tak něják sportování končí. A představa ranního běhání, to je pro mě očistec. Co jsem si ale oblíbila je video s ranním protažením, na které vám sem hodím odkaz. Není to nic náročného, a netvrdím, že me to nějak extrémně nabudí energií, to nebuďme bláhoví, ale když se k tomu dokopete, tak je to příjemné.

https://m.youtube.com/watch?v=o6JN_fADpPk



3. VYVĚTRAT!

Nesnáším, když se vrátím z koupelny do pokoje a je tam vydýcháno, nebo prostě jen špatný vzduch. Proto ráno na chvíli větrám, i když není zrovna teplo.
Navíc mi přijde, že mi to dělá docela dobře, když se ráno nadechnu čerstvého vzduchu.

4. VSTÁT AKORÁT,MOŽNÁ LEHCE DŘÍV

Tento bod bude mít možná kazďý trochu jinak, určitě každý z nás potřebuje ráno nějakou odlišnou dobu na připravení se, nasnídáni a tak dále. Já to mám trochu komplikované. Nerada pospíchám, chci si ráno na chvíli sednout, všechno udělat v klidu, ale zádhrel je, že nechci vstávat. Nakonec jsme světe div se, oželela vstávání, a ten ''svůj čas" si každé ráno hezky užívám.

5.SNÍDANĚ, SNÍDANĚ, SNÍDANĚ

Prosím, ať se děje cokoliv, nasnídejte se. Několik let jsem žila bez snídaně s tvrzením ,,já ráno prostě nemám hlad" a teď, když jsem se konečně naučila snídat, bych si za to nafackovala. Akorát jsem pak během dopoledne snědla zbytečnosti jako např.tísíce čokoládových sušenek (protože jsem měla hlad žejo...)pořád jsem někde něco ukusovala a nebylo to ono.
Dneska už si snídani dávám pravidelně, a je to můj menší rituál. Dobrá, velká snídaně, kafe, a třeba seriál, nebo videa na youtube. Věřte mi nebo ne, ono se to dá zpříjemnit.

6. RADŠI NEMYSLET...

Proslulá rada, ale něco na tom bude. Jakmile zazvoní budík, určitě alespoň půlka z vás začne uvažovat, co všechno hrozného vás dneska čeká. Pohovor, písemka z matiky, těžké pracovní jednání...pak se z té postele chce hned hůř.
Tyhle myšlenky mi nikdy moc ovlivnit nešly, vždycky jsem myslela na nehezkou písemku z matiky, ale pak jsem se začala těšit, až to budu mít za sebou a hned šlo všechno líp.

7.NAJDĚTE SI SVOJE

Ne každému bude vyhovovat klidné ráno jako mně, někdo to radši rychle a svižně a někdo zase ještě jinak. Musíte si prostě najít to svoje. A věřte mi, že když si najdete svoje ranní tempo a svůj styl, tak vám bude celý den hrozně fajn.

Mějte se fajn!

Malej pražskej rumík

Co musíte vidět ve Vídni

29. září 2018 v 18:18 | Malej pražskej rumík |  Rumík ve světě
Vídeň je nádherné město a pro mě skoro druhý domov, protože se tam vyskytuji docela často. Ať si říká kdo chce co chce, stojím si za tím, že Vídeň má nádherné a nepopsatelné kouzlo. Proto bych vám chtěla dnes napsat několik známých i méně známých míst, které musíte navštívit, pokud se někdy v tomto krásném městě zastavíte.

1.HOFBURG

Nádherný komplex v úplném centru města. Určitě stojí za to navštívit Sissi-Muzeum v Hofburgu, kde se doslechnete o zajímavém životě na habsburském dvoře. Sama jsem Hofburg navštívila několikrát, a i když nepatří k mým nejoblíbenějším místům, vždy se tam ráda vrátím.
K Hofburgu se dostanete buď metrem U3 na zastávku Herrengasse, a nebo si můžete udělat procházku od Museumsquartier, což je zastávka fialové U2.

2.RATHAUS

Vídenšká radnice určitě stojí za povšimnutí, protože její budova je opravdu nádherná a zajímavá. Nejsem si tedy jistá, jak to funguje s prohlídkami, ale dočetla jsem se, že pro jedince se konají každé pondělí, středu a pátek od 13.hod. Já sama jsem radnici navštívila a byla jsem unešená starým výtahem Páternoster, který na radnici stále funguje a vy se jím můžete svést. Okolo radnice se rozptostírá nádherný park, kde si můžete v klidu odpočinout nebo udělat piknik.
K radnici se dostanete nejlépe metrem U2 na stanici Rathaus.

3.STEPHANSPLATZ A STEPHANSDOM

Samotné srdce Vídně, s honosným Stephansdomem. Sthephansdom určitě doporučuji navštívit, a pokud vás kostely neberou tak tam alespoň nakoukněte, je to podle mě nepsaná povinost. V katedrále je možnost navštívit věž, ze které máte prý nádherný výhled na celou Vídeň. Já osobně jsem se tam nepodívala a velmi mě to mrzí, ale vy to určitě udělejte jestli tam budete, výšlap stojí pár euro,a podle toho co jsem slyšela to atojí za to.
Dostanete se tam metrem U3, nebo U1 a vystoupíte na zastávce Stephansplatz.

4.SCHWEDENPLATZ

Aby jsme nebyli pořád jen u těch kostelů,hradů a podobně, přeskočíme ke Schwedenplatz. Řekla bych, že je to něco jako náplavka, ale rozhodně nečekejte naší starou, malebnou krásnou náplavku. Ne že by byl Schwedenplatz špinavý, ale je to něco úplně jiného. Je to vlastně taky cesta podél vody, kam si můžete sednout, nebo se projít, ale spíš to žije večer, kdy tam chodí spousta lidí posedět nebo si dát něco k pití do barů, které zrovna u Schwedenplatz jsou hodně četné. Určitě to není pro každého, ale stojí za to vidět.
Na Schwedenplatz se můžete dostat už od Stephansdomu, ale pro ty méně znalé bude asi kepší jet opět metrem U1 nebo U4 na zastávku Schwedenplatz.

5. ALBERTINA

Albertina mě velmi zaujala, i když nejsem zrovna velký nadšenec pro umění. Je to galerie umístěná v menší kouzelné budově a mně se moc líbila. Najdete tam dechberoucí obrazy-neřeknu z kolikátého století přesně, protože to si nepmatuju, ale i Contemporary Art, které mně osobně zajualo snad nejvíce z celé galerie, a to opakuju, že umění, obrazům a tomuhle všemu se raději vyhýbám. Takže jestli pojedete do Vídně a vyskytnete se někde poblíž, určitě tam skočte.

6. SCHÖNBRUNN

Tam musíte, i kdyby měl být konec světa. Moje obrovská srdcovka, kdo by nevědel-zámek, myslím, že letní sídlo Habsburků a nádherný park s ještě krásnější vyhlídkou na Vídeň. Byla jsem před pár lety i vevnitř v zámku a celé mě to moc nadchlo. Nejsem ani nějaký velký milovník historie, ale celou prohlídku jsem doslova hlatala. Po prohlídce doporučuji vystoupat směrem ke Gloriette okolo fontány a tam si zaplatit výstup nahoru, tipuju že stojí něco okolo 5 euro, ale jistá si nejsem. Absolutně úžasný výhled, nemá snad ani cenu popisovat, to si musíte zažít sami.
K zámku se dostanete opět metrem U4 vystoupíte na zastávce Schönbrunn a pak už následujte davy turistů, které vás k zámku dovedou, protože je trochu dál od metra.

7. Mariahilferstraße

Název trochu připomíná nějákou posvátnou ulici, ale zdání klame, protože Mariahilfer je obrovská, dlouhá nákupní ulice. Najdete tam spíše řetězcové obchody jako H&m, New Yorker, Pull and Bear, Bershka apod. Pokud plánujete ve Vídni nákupy, pak určitě doporučuji právě Mariahilfer.
Ulice je opravdu velmi dlouhá, proto se tam dostanete jak od již zmíněného U2 Museumsquartier, nebo také metrem U3 na Neubagasse (můžete vystoupit i na Zieglergasse nebo Westbanhof, ale já osobně vystupuji nejradši na Neubau, protože je tak akorát veprostřed)


To by bylo prozatím vše, těch míst mám pro vás mnohem více, ale asi by to byl opravdu dlouhý článek, proto to tady ukončím a zbytek přesunu do jiného článku. Doufám, že vám článek pomůže, poradí nebo vás inspiruje.

Mějte se krásně!

Malej pražskej rumík

Jak jsem si barvila vlasy

23. září 2018 v 8:55 | Malej pražskej rumík |  Holčičí věci
Jako snad každá holka, i já jsem objevila kouzlo barev na vlasy. A jelikož se mi nikdy moje přirozená barva vlasů moc nelíbila, rozhodla jsem se to změnit.
Vlasy jsem si začínala barvit dost brzo, řekla bych okolo 14 možná 15tého roku. Díkybohu kvalita mých vlasů tolik neutrpěla, ale že dostaly, chudáci, zabrat.
Mívala jsem vlasy dlouhé zhruba do půly zad, a měla jsem, řekl bych takovou tu typickou hnědou,co podle mého tehdejšího já,měl skoro každý. Když si něco za zamanu, musím to mít hned a nechce se mi čekat. To znamená, že jsem si tedy koupila svojí první barvu -od Lorealuhnědá ale celkově taková výraznější. Vždycky jsem si hrozně přála hnědou, co by měla odlesky do zlata, a to se mi taky o rok později pěkně vymstilo.
Tak jsem se hezky nabarvila, a asi díky asistenci mojí mamky to dopadlo docela dobře, lépe než byste od prvního domácího barvení čekaly. Barva byla docela hezká, víceméně i přirozená a docela mi slušela, i když to nebyl žádnej šlágr, jak se říká.
Ale ne, mně to prostě nedalo. O rok později jsem měla vlasy už pořádně dlouhé a našla jsem tu onu hnědou barvu s mými vysněnými odlesky do zlata. Tak jsem se znova nabarvila, a tady se to začalo trochu kazit. Protože ta hnědá, s odlesky do zlata nebyla hnědá, ale regulérně zrzava. No řekněme si upřímně, vypadalo to strašně. Od přírody mám skoro černé obočí, a do toho jsem měla skoro ohnivě zrzavé vlasy. Katastrofa.
Nevím, co se stalo, ale vlastně se mi to docela líbilo. Myslím, že to tenkrát byl jakýsi pud sebezáchovy a snaha podvědomě se uklidnit, když jsem si říkala: ,,je to sice úplně jiný, než si čekala, ale vlastně ti to docela sluší."
Od té doby mi přijde, že se s mojí barvou vlasů stalo něco špatně. Jakákoliv barva, kterou si tam napatlám po vyblednutí pořád chytá trochu odlesky do zrz.
Kdyby tohle bylo všechno, byla by to docela hezky zakončená pohádka s relativním happyendem, barva se vymyla, odrostla, a vlasy byl zpátky jakžtakž hnědé.
Pak jsme ale v létě poznala holku, která měla krásné černé mikádo. Když mi řekla, že její původní barva je skoro blond, nevěřila jsem. A hrozně se mi to líbilo, takže jsem to musela mít taky. Nechala jsem si ostříhat vlasy, což podle okruhu mých přátel byla dobrá volba a slušely mi více než dlouhé, bohužel tady to neskončilo.
O pár měsíců později jsem se rozhodla praštit do toho a dát tam tu černou. Všechno samozřejmě doma, bez kadeřnice. Děkuju ti mami, že jsi mě přesvědčila dát tam tmavě hnědou, a ne čistou černou. Děkuju!
Barva chytla, vlasy zčernaly a mě se to jak jinak než líbilo. Moje okolí už mělo jiný názor, ale já si stála za tím, že ta černá mi prostě sluší a hotovo! Za dva dny už jsem zmoudřela a zjistila, že ta barva je na mě fakt příšerná. A začala druhá fáze, jak to sakra dát dolů. Pomocník google mi tvrdil, že černá prostě bez odbarvení dolů nejde, a že budu muset chodit ke kadeřnice několikrát, než dostane barvu dolů. A to bych nebyla já, kdybych si neřekla, že to zvládnu sama.
Začínala jsem s různými domácími kašičkami, které se napatlají na hlavu přes noc a údajně mají vlasy zesvětlit. To mi samozřejmě moc nepomáhalo, minimálně ne na tolik abych se s tím spokojila a tak jsem vyrazila do drogerie.
Koupila jsem si nějakou zesvětlující barvu, která slibovala, že udělá platinovou blond i z tmavých vlasů. Pak jsem si koupila ještě klasicky hnědou barvu, podobnou mé původní a šlo se na věc. Platinová barva mi vlasy fakt zesvětlila, byly sice flekaté všude možně, někde zrz, někde blond, ale hlavně že to už nebylo černý!! Na to jsem pak dala klasickou hnědou barvu, a světě div se, ono to pomohlo. Po týdnu, kdy jsem s černou barvou vypadala nejméňe o deset let starší, jsem si přišla zase jako normální mladá holka.
Takže holky, tímhle bych vám chtěla říct, abyste si dobře rozmyslely co si děláte s hlavou. Obzvlášť pro ty mladší z vás, které máte ještě přírodní barvu vlasů, méňe je opravdu někdy více, věřte mi, že dostat tmavou barvu z vlasů je boj.

Mějte se krásně, a hodně štěstí s domácím barvením!

Malej pražskej rumík

Pár pražských míst k posezení

22. září 2018 v 9:56 | Malej pražskej rumík |  Život pražáka
Miluju léto, teplé počasí a hlavně letní večery. Vím, že mám s tímto článkem trochu zpoždění, protože léto už nám (bohužel) skončilo, ale třeba se vám bude hodit pro příští rok:)
Ano, miluju letní večery. A k letním večerům nepochybně patří parta přátel, místo s krásným výhledem a pivo. Hledala jsem hodně dlouho místa, kde si člověk může jen tak sednout, dát si piknik nebo ono zmiňované pivo a dívat se na západ slunce. Věřte mi nebo ne, ale Praha není jen uspěchané město a Praha má i svoje zašitá, relativně klidná zákoutí.

1.LETNÁ

Kdo by neznal starou dobrou Letnou. Můžete si sednout ke ,,Stalinovi" (název pochází od dob kdy zde stála velká socha Stalina) kde se vám naskytne nádherný výhled na Prahu, a v letních měsících tam bude velmi živo, anebo zalézt dále do parku, kde si můžete sednout na trávu nebo na lavičky. Na Letnou se dostanete z centra města, a to ze zastávky Čecův most.

2.STŘELECKÝ OSTROV

Ostrov v centru města, který nabízí nádherný výhled na Karlův most, Pražský hrad a Národní divadlo. Opravdu doporučuji návštěvu při západu slunce, je to kouzelné a ničím nenahraditelné. Já sama miluju ,,Střelák" a v létě tam trávím spoustu času. Bohužel mínus tohoto ostrova je, že není příliš velký a proto tam bývá v létě hodně lidí, a kolikrát jsou už ty nejhezčí místa hustě obsazená. Na střelecký ostrov se dostanete ze zastávky Národní divadlo a dále po mostě, kde pak po schodech sejdete dolů.

3. LADRONKA

Další krásný park, ale už docela mimo centrum. Konají se tu však často různé akce jako např.pálení čarodějnic, Ladronkafest, které stojí za to. Ladronku nemám příliš prozkoumanou, protože je skoro hodinu od mého bydliště, proto se tam moc často nedostanu. Park je určitě super na sport, jelikož je velký a rozléhlý. U tohoto parku vám bohužel neporadím, jak se tam dostat, protože já sama s tím mám do teď problémy. Snad jen řeknu, že se nachází blízko Vypichu.

4.ŽOFÍN

Další sympatický ostrůvek v centru. Ze Žofína skvěle dohlédnete na Střelecký ostrov a výhled zde je taky k nezaplacení. Navíc na Žofíně si můžete v létě půjčit šlapadla, což všem vřele doporučuju! Bohužel, teď nám na Žofíně trochu kopou a je tak omezená část hradby (nevím jak jinak bych to řekla) na které ráda sedím. Na Žofín se dostanete opět ze zastávky Národní divadlo nebo Jiráskovo náměstí.

5.RIEGROVY SADY

Nádherný parčík blízko I.P Pavlova. V létě se zde často konají letní kina a opět mohu jen a jen doporučit. ,,Riegráče" jsou nádherné, líbí se mi, že nejsou tolik rozlehlé a jsou tak svým způsobem útulné. Pokud si na tzv. ,,hlavní louce" sednete co nejvýše, budete mít i krásný výhled na Prahu. Bohužel, toto nenapadne jenom vás a proto bývá ,,hlavní louka" hodně hustě obsazená, což bych taky shledala jak jediné velké mínus pro Riegráče. Dostanete se sem z I.P.Pavlova, dále směrem k Náměstí míru a potom podél Národního domu na Vinohradech, tam se dáte doleva ulicí dolů, a jste skoro tam. (Uf, doufám, že jsme to popsala dobře) a nebo jednoduššeji z I.P. Pavlova sednete na tramvaji 11 nebo 13 a pojedete na zastávku Italská.

6. NÁPLAVKA

Náplavka je poslední místo, které bych vám dnes chtěla představit. Určitě nemusím nějak blíže popisovat, dlážděná cesta vedle Vltavy, kde se také často konají akce např. Farmářské trhy. Najdete tam spoustu hospůdek na lodích, stánků apod. Mínus náplavky je, že na některých místech bývá opravdu špinavá a raději bych si tam nesedala. Náplavka se táhne od Výtoně až snad někam po Holešovice (s občasným přerušením) takže je jen na vás, jakou část si vyberete.

Tak jo, snad vám bude dnešní článek trochu užitečný, a v budoucnu tyto místa třeba navštívíte.

Mějte se krásně!

Malej pražskej rumík

10 nejhorších situací pro extroverta

21. září 2018 v 23:11 | Malej pražskej rumík |  Téma týdne
Ještě než vám představím těch 10 nejhorších situací tak bych chtěla říct, že pro mě samotnou slovo nejhorší neexistuje, protože věřte mi nebo ne, vždycky může být o něco hůř.
Sama sebe považuju za docela velkého extroverta. A protože na internetu vídám spoustu článků o introvertech, ale skoro žádné o extrovertech, rozhodla jsem se napsat (částečně z vlastní zkušenosti) že i často zvýhodnění extroverti to občas nemají lehké.

1.NEMOC

Hned první situace mě napadla, když se vrátím ve vzpomínkách do svých školních let, kdy jsem pravidelně každý podzim uléhala do postele s obrovskou rýmou a kašlem. Nachlazení je celkově strašně otravné, ale pro mě bylo tím víc otravné, že jsem nemohla nikam ven, nikam mezi lidi. A věřte mi nebo ne, po dvou dnech zavřená doma v posteli, jsem se dokonce začínala i do té školy těšit.

2.JEDINÁČEK

Tenhle bod není tak úplně chvilková situace, ale bohužel, dodnes jsem se nedočkala žadného sourozence. Jako malá jsem byla dokonce ráda, že jsem jedináček a nemusím se s někým ,,dělit o rodiče". Jenže okolo 12,13tého roku mi to začínalo být docela líto. Chtěla jsme sourozence, se kterým bych si mohla povídat, hrát a měla tak vlastně kamaráda v rodině. Potřebovala jsem často kontakt se svými vsrtevníky, a pořád ho potřebuju,proto mi právě v tomto věku začínalo vadit, že jsem neměla žádného ,,parťáka" na rodinné dovolené, oslavy apod. Ale velké díky mým rodičům, že jsem to zas tak moc nepociťovala, protože se mi věnovali, jak nejvíc mohli.

3. MÍSTA,KDE SE NIC NEDĚJE

Jak už asi můžete poznat z názvu mého blogu, jsem Pražák tělem i duší, ačkoliv jsem se narodila na mnohem menším městě a původně z Prahy nepocházím. Jako obrovský extrovert jsem si Prahu ale zamilovala, líbí se mi ten ,,ruch" města, který mnoho lidí naopak nesnáší, zkrátka Praha a velká města kde to žije, to je moje. Ale musím občas strávit nějaké ty víkendy mimo Prahu, a jako pro člověka, který čerpá energii z ruchu města, je to občas náročné, když nemám na vesnici kde tu energii nabrat, jelikož je všude málo lidí a až moc velký klid. Vím, že mně mnoho lidí nepochopí, protože většina si jezdí na víkend od Prahy odpočinout, já ale svým způsobem odpočívám v Praze.

4. NICNEDĚLACÍ DNY

Každý občas potřebujeme nějaký ten den na odpočinek, a volné dny jsou super, ale jakmile jich je víc, začíná mě to znepokojovat. Většinou mi nevadí proležet celé dopoledne v posteli, ale odpoledne už musím někam vypadnout. A jsou dny, kdy na vás prostě nikdo nemá čas. Pak se musím umět zabavit sama, a přiznávám se, že mi to moc nejde. Takže tyhle moje ,,osamocené opdoledne" vypadají tak, že se alespoň vydám nakoupit, do knihovny a udělám pár užitečných věcí, nebo sedím sama v parku a filozofuju.

5.PRÁZNDINY

Prázdniny jsou super výmysl, to ne že ne. A ač mi bylo hodněkrát řečeno, ať si jich vážím, dokud je mám, občas mně i malinko štvaly. Nějak se to vždycky sešlo, že všichni kamarádi odjeli na dovolené, za babičkami a na chatu, a já jsem se někdy cítila trochu, jak bych to řekla, osaměle? Rodiče v práci, babička s dědou na dovolené a jak se sama zabavit? Díkybohu jsem se to později naučila a prázdniny jsem začala trávit na brigách, kde jsem poznala jak nové lidi, tak i novou práci a zkušenosti.


6.NEUMÍME SE SAMI ZABAVIT (NĚKTEŘÍ)

Nevím, jestli můžu mluvit za všechny extroverty, ale já se prostě neumím sama zabavit. Jakmile nejsem ve společnosti lidí, rodiny, kamarádů a známých tak se málokdy dokážu vyhnout nudě. Nedokážu vymyslet, co bych měla dělat, a jsem celkově nesvá. Jeden z mých mála léků na nudu je pak spánek.


7. ČAS STRÁVENÝ SÁM SE SEBOU
Tato situace je vlastně podobná jako ta předešlá. Dřívě jsem neuměla trávit čas sama se sebou, pořád jsem potřebovala lidi, potřebovala jsem, aby se mnou někdo byl. Tím jak jsem starší a starší, jsem poznala že i sebe samotného je potřeba brát jako samostatnou osobnost a naučit se s ní trávit čas. A tak vznikly moje posezení na Střeleckém ostrově u nás v Praze, a k tomu připojené přemýšlení a poslouchání mých oblíbených písniček. Dodnes je to můj oblíbený ,,rituál".


8. ZTROSKOTÁNÍ NA PUSTÉM OSTROVĚ
Vezmeme to trochu teoreticky. Extrovert, pustý ostrov, dle mého názoru netřeba dál popisovat.


9. KDYŽ SE NEMŮŽETE PŘIDAT
Nevím, jestli tato situace souvisí zrovna s extroverty, ale nesnáším ten pocit, kdy vaši kamarádi/parta nebo známý vyrazili na nějakou super párty, do kina, nebo jenom na kafe či posedět ven k řece, a vy se nemůžete připojit, protože třeba právě ležíte doma s chřipkou.


10. TICHÝ,NEMLUVMÝ ČLOVĚK
Mně nevadí lidi, kteří tolik nemluví, nebo jsou tišší. Ale představte si, že se jako extrovert dostanete do nuceného rozhovoru s právě takovým člověkem. Nebo spolu musíte dělat projekt do školy, co já vím. Abych to tedy ještě upřesnila, mně fakt nevadí, když je člověk tichý, ale když člověk, se kterým se snažíte vést konverzaci, odpovídá jednoslovně a nesnaží se konverzaci rozvést, to je občas na zabití.
To bylo spíš tak na odlehčení.


Doufam, źe se vám článek líbil, a že jste se v něm někteří možná našli.

Mějte se krásně!

Malej pražskej rumík.

Kam dál